Výstavba uvnitř města


V rámci realizace multimediálního projektu Smíchov se počátkem listopadu v Ekonomii sešli Leoš Anderle, ředitel pro development Sekyra Group, Petr Hlaváček, ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. města Prahy, a Aleš Marek, ředitel společnosti AED Project, aby se v diskusi moderované architektem Adamem Gebrianem zamysleli nad rozvojem Smíchova a problematikou výstavby uvnitř města.

Autor: Michael Málek
Foto: Václav Vašků

číst článek

Výstavba uvnitř města

Zatímco Petr Hlaváček ve Smíchově spatřuje místo, které mělo i dříve své kvality, nebylo však živou městskou čtvrtí, jako je tomu dnes, Leoš Anderle tuto oblast vnímá jako jednu z největších developerských příležitostí v Praze, kterou se však zatím nepodařilo dostatečně využít. Podle něj jde o čtvrť, která nemá plně vytvořené přirozené centrum.

Aleš Marek je dlouholetým pamětníkem a obyvatelem levého břehu Vltavy. Počátky proměny proto vnímal spíše rozpačitě. Jeho představou bylo zachování Ringofferových závodů, potažmo Tatry ČKD s tím, že tam vzniknou galerie a kavárny. Postupem času však došel názoru, že se z Anděla stalo jedno z nejlepších center v Praze. Přesto souhlasí s Leošem Anderlem, že některého části je nutné dodefinovat. Apeluje také na to, že je Smíchov potřeba vnímat jako celek zahrnující i Košíře a Radlice, protože spolu souvisejí a vzájemně se ovlivňují.

Místo s největšími změnami v Praze

Jakmile Adam Gebrian v diskusi vyslovil názor, že Smíchov prošel od roku 1989 jednou z největších změn mezi pražskými čtvrtěmi, a nastolil otázku proč?, ujal se slova Petr Hlaváček. Připomněl, že už v dobách socialismu byla oblast Anděla připravována na to, že se stane jakýmsi lokálním centrem navázaným na stanici metra. Protipólem Palmovky, u níž je naopak překvapením, že tam takové lokální centrum vytvořeno nebylo.

Hlaváček lituje, a v tom se s ostatními diskutujícími shoduje, že se nepodařilo zachovat více industriálních památek této lokality. Zároveň však vyjadřuje obdiv týmu lidí, kterým se podařilo přesvědčit investory, aby respektovali charakter lokality a zmenšili rozměry staveb, které zde měly původně vzniknout.

Leoš Anderle k tématu dodává, že jedna „megalomanská“ stavba zde přece jen vznikla: je jí zdejší obchod-ní centrum. Zároveň však dodává, že něco tato stavba místu vzala, ale i dala. Kupříkladu výraznou občanskou
vybavenost, o kterou se dnes Smíchov do značné míry opírá a se kterou je třeba dále pracovat a posunout se dále.

Aleš Marek připomíná, že oproti 50. letům, kdy na Smíchově žilo asi 60 tisíc obyvatel, klesl jejich počet zhruba na polovinu. Dnešní ruch tak přes den vytvářejí především lidé, kteří zde pracují. Proto je dobré, že na volných plochách se obytné domy opět stavějí, a vytváří se tak zdravý mix.

Sám vnímá Smíchov také jako tepnu, kterou hodně lidí pouze projíždí, ať už cestují tramvají, metrem, nebo je sem dovezla Buštěhradská dráha. Zvýšení počtu místních obyvatel je proto žádoucí.

Petr Hlaváček míní, že vlastně po vzoru sídlišť neumíme stavět polyfunkční domy, nicméně na Smíchově snaha tohoto druhu existuje a je zvědavý, zda se ji povede zrealizovat. Zároveň podotýká, že práce do města patří a sám si přeje, aby se podařilo v budoucnu vytvořit i výrobní prostor.

Role administrativy v rozvoji města

Leoš Anderle upozorňuje na konflikt hygienického zatížení dopravy se snahami vrátit do čtvrti rostlé město a lidi. Současné podmínky v legislativě tak stavitele nutí stavět „bariérové“ administrativní budovy oddělující hygienicky zatížené komunikace od obytných částí.

To považuje pro rozvoj města za velmi nepřirozené a ubírající potenciál prostorům pro bydlení. Nemyslí si, že by lidé nechtěli bydlet na Smíchově z důvodu, že tam jezdí auta. Možná právě tady je zakopaný pes nevyváženosti nově vznikajících center a přemíry administrativních budov.

Aleš Marek k tématu doplňuje, že administrativa pokulhává za technickým řešením nenuceného větrání a rekuperace, které je schopné lidem přinést dostatečnou ochranu bydlení a spánku.

Situaci kolem limitů dokresluje Petr Hlaváček informací, že přísné hlukové limity nesplňuje ani Kamenická ulice, procházející mezi dvěma největšími parky v Praze. Řešení však vidí spíše v generálním řešení území.

Na Smíchově si pochvaluje, že nejdříve vnikl regulační plán, a teprve potom byla vypsána soutěž na řešení zdejšího prostoru. Technická řešení by podle jeho názoru měla přicházet ke slovu až tam, kde jsou skutečně nezbytná. V maximální možné míře je třeba zachovat přirozený prostor. S tímto postojem souhlasí i Aleš Marek.

Diskuse se tak stáčí k v poslední době stále diskutovanějším pražským stavebním předpisům. Leoš Anderle upozorňuje na dlouhodobě absurdní situaci, kdy se během příprav projektů mění podmínky a není jednoznačně dané, jakými předpisy je třeba se řídit, respektive jaké předpisy budou platné v době dokončení projektu. Jeho slova potvrzuje také Aleš Marek, který zdůrazňuje nezbytnost stability podmínek ve stavebním sektoru.

Petr Hlaváček však propírání pražských stavebních předpisu zakončuje optimistickou vírou, že právě době diskuse míří předpisy do závěrečné schvalovací fáze a že debata nad jejich zněním byla plodná a pro budoucnost prospěšná.

Řešení palčivých problémů Smíchova

V závěru setkání se diskuse zúčastněných stáčí k nedořešeným otázkám Smíchova. K Dětskému ostrovu, kam dva a půl roku od jeho poničení povodněmi v roce 2013 nevstoupila lidská noha, a především pak ke stavu prostoru smíchovského nádraží. Ten zůstává dlouhodobě nevyužitý a zbytečně leží ladem, přestože Sekyra Group vyvíjí už více než 10 let značné úsilí na jeho využití ve prospěch rozvoje lokality.

Leoš Anderle však na samém konci diskuse vyjadřuje víru, že bude možné konečně „kopnout“ do země a pro-ázat, že vítězný koncept – vybraný na základě architektonické soutěže skutečně nezávislou porotou a podle pravidel Komory architektů – prokáže svou kvalitu a v horizontu 3-4 let přivítá první obyvatele.

 

DISKUZE