Zlatý Anděl, rozbuška urbanizace


Výstavba metra a následně i strahovského tunelu zanechala na tváři Smíchova hluboké jizvy. Pak však přišel impuls, jehož přičiněním se ze smíchovského Anděla stalo druhé nejvýznamnější centrum Prahy. S Paulem Kochem, spolutvůrcem onoho impulsu, jsme se vrátili do doby, kdy se Smíchov přetvářel do podoby, v jaké ho známe dnes.

Autor: Karel Kuna a Michael Málek
Foto: Ondřej Petrlík

číst článek

Zlatý Anděl, rozbuška urbanizace

Jaký je váš vztah ke Smíchovu?
V Košířích jsem chodil do školy. Vyrůstal jsem mezi sed-mým a desátým rokem Na Cibulkách, což je taková za-hradní oblast nad Košířemi směrem k Vidouli.

Řadu let jste působil v Holandsku. S jakými zkušenostmi jste se do Prahy vracel?
Léta, až do roku 89 jsem pracoval pro Rotterdam, kde jsem dělal na obnově v podstatě jediné historické čtvrti, která zůstala po bombardování za 2. světové války.

V roce 1990 jsem nastoupil u velkého soukromého investora z Holandska, takže když jsme se pak tady s Pavlem Satoriem snažili udělat něco se Smíchovem, stála za námi obrovská instituce. Jmenovala se posléze ING,
takže s námi pochopitelně každý jednal úplně jinak, než kdybychom přišli jako soukromníci.

S ING jste se tedy propojil v Rotterdamu?
Tenkrát jsem dělal pro Rotterdam městský marketing a snažil jsem se radní města přesvědčit, že by s institucionálními investory měli začít normální dialog, bez zabarvení politickými slogany. Zajet s nimi do jiných měst a podívat se, jak to funguje jinde.

Odvezl jsem je do Frankfurtu, Stuttgartu, Milána, Janova, Marseille, Lyonu a do Bruselu a při jedné z těchto cest za mnou přišel generální ředitel pojišťovny Nationale Nederlanden a nabídl mi práci v soukromém sektoru. Následně mě vyslali sem, protože jsem uměl česky.

Jste spoluautorem urbanistické studie Smíchova. Jak jste se k tomuto úkolu dostal?
S přáteli jsme v roce 1989 nabyli pocit, že by se věci daly měnit. Proto jsme se začali ptát organizací, které se zabývaly památkami, zda mají nějaké projekty pro development. Neměly.

Přes sládka ze Smíchovského pivovaru jsme však zjistili, že se pivovar chce stěhovat do Radotína, a proto jsme udělali urbanistický plán, řešící, co by na místě pivovaru mohlo vzniknout. S plánem jsme pak šli za primátorem na Magistrát, kde nás dali dohromady s radním pro městský rozvoj, který řekl: „Pivovar řešit nechceme, ale když nám pomůžete udělat studii od mostu Legií po Císařskou louku, tak se můžeme na něčem domluvit.“ Studii jsme vypracovali, a tak to se Smíchovem začalo.

Nakolik se od vaší původní představy li ší současná podoba Smíchova?
Moc ne.

Takže se podařilo vaši studii uskutečnit?
Jestli máte počítač, mohu vám ukázat, jaké byly naše prognózy proměn za pět, deset, patnáct nebo za třicet let. V podstatě odpovídají tomu, kde jsme teď. Ne úplně přesně, ale přibližně.

Jak tedy studie dále vznikala?
Jak už jsem zmínil, primátor Kořán nás poslal za zastupitelem zodpovědným za městský rozvoj. A ten spolupráci podmínil vypracováním této studie. Vytvořili jsme Joint Venture Společnost pro rozvoj Smíchova, ve které působila Nationale Nederlanden se svými finančním partnery, Magistrát, Praha 4 a Útvar hlavního architekta města Prahy.

Šlo o neziskovou organizaci, kde byl jasný postup a kompetence. To vše fantasticky vymyslel advokát Vladimír Jablonský.

Vkladem partnerů investorů a developerů byly peníze a znalosti, financovali studii. My jsme spolupracovali s Útvarem architekta, který měl neuvěřitelná data o každém domě. Jeli jsme „po jejich kolejích“ a snažili se ty baráky z velké části zachovat. Ti lidé tam měli opravdu skvělé znalosti.

Dobře, ale jaká byla protihodnota města v takovém partnerství s investory? Cílem investorů přece není studie. Ta zde byla spíše prostředkem.
Chtěli jsme pochopitelně koupit pozemky. Tady však nikdo nevěděl, co stojí, a tak jsme radnici udělali nabídku: Vy nemáte peníze, stala se z vás demokratická radnice, ale nemůžete do ničeho investovat. My tedy uděláme studii, a pokud ji schválíte a dáte nám na jeden barák stavební povolení, předplatíme vám 10 % předjednané částky a každého půl roku vám budeme platit další část. Poslední splátka se pak uskuteční tři roky po dostavění toho domu, tedy v době, kdy už v této oblasti budou ceny pozemků jasně vymezené a ustálené a my doplatíme jejich tržní cenu.

Schvalovali to měsíce, ale schválili a vydělali na tom. A za ty peníze vytvořili celé smíchovské náměstí, na které by jinak neměli. To byla ta spolupráce s městem.

Šlo o pozemek, na kterém dnes stojí Zlatý Anděl?
Ano. Patřil městu a Dopravnímu podniku, protože tam bylo metro. Celá ta velká parcela.

Pak se na nás obrátili nějací kluci z jižních Čech a říkali, že před komunisty zachránili původní fresku anděla a ptali se, jestli ji chceme? No jistě! Tak jsme ji zamontovali nad schodiště a freska tam je…

Vraťme se znovu ke studii, na čem jste ji postavili?
První, co jsme udělali, bylo, že jsme si společně určili nejhodnotnější objekty a místo, kde je nejpravděpodobnější genius loci. Věci ve městě totiž nevznikají náhodou, ale tam, kde lidé mají pocit, že by měly vzniknout.

Například polohu dnešní Štefánikovy určila Vltava tím, jak se během sta-letí vylévala z břehů. A lidé potřebovali cestu, po které by se do Prahy vždy dostali.

Také my jsme od začátku věděli, že se musíme řídit záplavovou zónou. Určovali jsme důležité body, jedny byly v záplavové zóně a druhé byly mimo.

Pak jsme určovali, co má největší prioritu, takže tam, kde byl Krajský národní výbor, jak se to tehdy jmenovalo, jsme dali jedničku, protože šlo o obrovský objekt, u kterého jsme si mysleli, že by se s ním mělo něco stát. Nakonec se však nestalo nic. Podobně jsme řešili Anděl a Knížecí.

Bylo jasné, že bude zapotřebí hodně peněz od mnoha investorů, aby to mohlo fungovat. A tak jsme s Jeanem Nouvelem vymysleli následující strategii.

Velké investorské podniky, které mají hodně peněz, o sobě vědí. A dřív, když jeden z nich investoval ve městě za železnou oponou, ostatní se hrnu-li za ním. A Jean Nouvel řekl, že by se toho dalo využít: pokud se zaměříme na nějaké místo, ostatní si budou myslet, že by tam měli být také. Že se tam dají vydělat peníze. Tehdy použil výraz „rozbuška urbanizace“.

Této strategie jsme se drželi a prezentovali jsme navenek, že do toho jdeme, že to jede. A ono to fungovalo. Na základě toho tam přišel druhý největší francouzský developer s francouzskou bankou, veliká rakouská stavební firma a další.

To byla naše strategie.

Všechno však přece nedopadlo, jak jste zamýšleli…
Tenkrát jsme byli zastánci přístupu, že by se nemělo nic bourat, že by se mělo zachovávat a modernizovat. Eventuálně, pokud už něco nelze zachovat, zbourat to a postavit něco nového, co však zachová urbanistickou strukturu starých bloků.

Například blok naproti metru – je neuvěřitelné, jak dnes vypadá. Jsou tam hotely, hospody, obchody a žije. Nedali jsme do toho nic, to si udělali lidé, kteří na Smíchově žijí. Banky jim na to půjčily, protože věděly, že když tam budeme stavět my, ceny půjdou nahoru a banka dostane všechny půjčky nazpět. Tím jsme zapojili veřejnost.

Ve studiích jsme zjišťovali, jak velká jsou náměstí v Praze, jak velká je tedy můžeme dělat na Smíchově, aby měla k Praze nějaký vztah, aby nepřekročila určitou míru. Takže jsme v daných terénech navrhovali nové věci a pak z toho vznikl master plán, jak by se Smíchov mohl rozvíjet za pět, deset, dvacet let. Plán jsme odevzdali v roce 2000. Šlo to rychleji, než jsme původně odhadovali.

Kde jsme se spletli, to jsou terény Českých drah. Tam je to dodnes „zabetonované“. Hlavně v hlavách lidí, kteří tomu vládnou.

Je to škoda, tam měl být ekonomický střed Smíchova, a ne v místech, kde stála Ringhofferovka. Jenomže Rakušané prodali pozemky ČKD Francouzům, ti tam natáhli Carefour a všichni víme, jak to dopadlo.

Jak vidíte Smíchov dnes? Jaké jsou podle vás jeho nejpalčivější problémy současnosti?
Myslím, že žádné palčivé problémy nejsou. Na Smíchově není vše v pořádku a bude to trvat možná 50 nebo více let, než se vše vyladí, ale když vidím, jak lidé fungují, časem to přijde.

Jsem velice překvapený, když se podívám na celou zónu podél Strakonické, jak se to už teď samospádem vyvíjí. Jak lidé, kteří pochopili, že podnikat neznamená krást, ale dělat a vytvořit si reputaci, tam pomalu, ale jistě rozvíjejí své podnikání.

Teď jde o to, aby vznikla i městská správa, která jim v tom nebude překážet, ale zároveň si zachová dostatečnou pravomoc, aby výsledek vypadal slušně. Aby nevznikla nějaká příšerná architektura, která by ráz Smíchova poškodila.

 

DISKUZE