Proměny Smíchova


Po staletí bylo území dnešního Smíchova zemědělskou krajinou sevřenou z jedné strany řekou Vltavou a z druhé strany strmými svahy Petřína, Pavího vrchu a Děvína. Komunikační páteří byla stará zemská stezka, dnešní Štefánikova a Nádražní, vedoucí od malostranské Újezdské brány pod Petřínem směrem na jižní Čechy.

Autor: Ing. arch. Petr Kučera
Foto: Ondřej Petrlík

číst článek

Proměny Smíchova

Kolem významné obchodní cesty vznikly již v raném středověku vísky Újezd, Smíchov a Zlíchov, těžící z blízkosti hlavního města českého království. Smíchov představoval hospodářské zázemí Prahy s desítkami viničních usedlostí.

V druhé polovině 17. století se stal oblíbeným místem pro stavbu šlechtických letohrádků s exotickými zahradami. Luxusní letohrádek, letní alternativu k městským palácům, si zde postavily rody Slavatů, Egenbergů a Kinských. Jezuitský řád založil u řeky okrasnou zahradu, která byla později přeměněna v první botanickou zahradu v Praze. Smíchov byl zeleným předměstím Prahy.

Český Manchester

Situace se změnila v první třetině 19. století, kdy do Prahy dorazila průmyslová revoluce. Rovinaté území v blízkosti Vltavy bylo ideální pro stavbu rozlehlých továren. Smíchov se tak spolu s Karlínem, se kterým si konkuroval, stal průmyslovým předměstím rodícího se velkoměsta. 

První továrny na výrobu a barvení kartounu zde vznikaly na ploše zahrad bývalých šlechtických letohrádků. Zakladateli smíchovského průmyslu byli průmyslníci Aron Příbram, bratři Moses a Leopold Porgesové a František Ringhoffer se světově proslulým strojírenským závodem.

Významný impuls pro hospodářský a společenský rozvoj Smíchova znamenalo zprovoznění Smíchovského nádraží roku 1862. V jeho blízkosti vznikly další průmyslové závody jako Akcionářský pivovar, obecní plynárna, parní mlýn a lihovar na Zlíchově. 

V závěru19. století se Smíchov stal jedním z největších a nejbohatších českých měst, kterému se pro velký počet továrních komínů přezdívalo „český Manchester“.

Smíchovský okres

S rostoucím významem obce se bouřlivě rozvíjela také smíchovská zástavba. Nejstarší továrny byly zbourány a jejich plocha rozparcelována na činžovní zástavbu. V letech 1874-76 došlo k výstavbě Janáčkova nábřeží a Palackého mostu, který Smíchov propojil s Novým Městem na opačném břehu.

Na nábřeží vznikly nejluxusnější domy a kolem nově vymezeného náměstí 14. října reprezentativní veřejné budovy v čele s kostelem sv. Václava a smíchovským Národním domem.

V roce 1903 se Smíchov, do té doby předměstí, stal samostatným městem. Již předtím, od roku 1849, byl sídlem okresního hejtmanství. Smíchovský okres zahrnoval téměř všechny obce na levém břehu dnešní Prahy, kromě Malé Strany s Hradčany , a sahal od Kralup nad Vltavou na severu až po Zbraslav na jihu.

Doba největšího rozkvětu skončila roku 1922, kdy byl Smíchov spolu s dalšími 36 obcemi připojen k Velké Praze a stal se součástí městského obvodu Praha XVI.

Smíchov včera a dnes

Stavební rozvoj Smíchova se v letech 1939-89 prakticky zastavil. Kromě několika málo nových staveb se spíše bouralo, a to ve Štefánikově ulici a v okolí Anděla v souvislosti s výstavbou stanice metra. 

Smíchovský průmysl postupně skomíral, význam nádraží upadal a na rýsovacích prknech se rodila myšlenka rozsáhlé asanace části Smíchova mezi Lidickou ulicí a Smíchovským nádražím. V roce 1985 byla zahájena stavba Strahovského tunelu, která si spolu s navazujícím tunel Mrázovka vyžádala další rozsáhlé demolice zdejších budov.

Výrazný obrat nastal po roce 1989, kdy byly megalomanské plány opuštěny a pozornost se soustředila na postupnou obnovu a transformaci Smíchova v lokální městské centrum. Ta byla zahájena v roce 1999 stavbou administrativní budovy Zlatý Anděl a obchodního centra Nový Smíchov, propojených první pěší zónou.

Na místě zrušené továrny ČKD Tatra vznikla nová bloková zástavba a zacelila se i jizva způsobená vyústěním Strahovského tunelu. Velký potenciál pro další rozvoj představují nevyužívané pozemky Smíchovského nádraží v oblasti Na Knížecí, kde má snad už brzy vzniknout nová městská čtvrť navazující na urbanistickou strukturu Smíchova.

Nejasný je nadále osud bývalého zlíchovského lihovaru, který nezadržitelně chátrá. Rozvíjí se však nová zástavba v Radlickém údolí mezi stanicemi Radlická a Jinonice, kde v areálu bývalé továrny Walter vzniká nová čtvrť a další projekty se chystají.

Smíchov má před sebou velkou budoucnost a patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím částem Prahy.

Tatru Smíchov nahradilo Anděl City
Tatra Smíchov měla dvě části rozdělené Plzeňskou ulicí, přes kterou ještě v polovině devadesátých let převážela lokomotiva právě vyrobenou tramvaj do lakovny v druhém závodě. Poté, co Tatra přesunula výrobu do Zličína, zaujal severní část francouzský investor s obchodním centrem Nový Smíchov a jižní část rakouský investor s multifunkčním centrem Anděl City. Jednalo se o první a největší pražskou transformaci průmyslového území - navíc uprostřed historické zástavby z 19. století. 
Anděl City je ukázkou ojedinělé koncepce, ve které je klasický pražský blok postaven z jednotlivých domů soudobé architektury, jejichž měřítko a výška souzní s okolní historickou zástavbou. Vzniklo zde sedm kancelářských budov, tři hotely, multikino a dva bytové domy. Jeho součástí je i nové náměstí a nová ulice. Mix různých funkcí, obchody a restaurace v parteru jsou tím, co tvoří město městem. Autorem
urbanistického návrhu a zároveň autorem pěti domů včetně náměstí je DA Studio / Rajniš, Fiala, Prouza, Zima.

Portheimka

Ve Štefánikově ulici nedaleko Anděla najdeme jednu z nejstarších smíchovských staveb připomínající časy, kdy se zde rozkládala romantická krajina sadů a zahrad. Jedná se o barokní letohrádek, který kolem roku 1729 postavil pro svou rodinu architekt Kilián Ignác Dientzenhoffer po vzoru francouzských „maison de plaisance“. 

Drobná reprezentativní stavba s bohatě zdobeným průčelím a oválným sálem s freskami Václava Vavřince Reinera sloužila nejen jako předměstské letní sídlo, ale také názorná ukázka geniálního umu svého stavitele.

Po Dientzenhofferově smrti letohrádek odkoupil Franz Leopold hrabě Buquoy de Lonqueval. Za jeho života se „Buquoyka“ stává přepychově vybaveným místem obklopeným zahradou s exotickou vegetací, sochařskou výzdobou, altánky a skleníky , táhnoucí se až k Vltavě.

Na začátku 19. století ztrácí letohrádek svůj původní účel a rychle střídá majitele. Je zde umístěn hostinec, později Delormeova továrna na cikorku a v roce 1828 jej kupuje rodina židovských průmyslníků Porgesů
z Portheimu, po kterých získává svůj nynější název Portheimka. Zatímco letohrádek je rozšířen o dvě postranní křídla a slouží jako rodinný dům, pozemky zahrady byly využity pro stavbu továrny na plátno a karton.

Na konci 19. století je Portheimka obklopena činžovní zástavbou a částečně ubourána při stavbě sousedícího arciděkanského kostela sv. Václava.

V majetku rodiny Portheimů zůstává do roku 1945, kdy jim je zkonfiskována na základě Benešových dekretů. Od té doby patří městu a slouží jako kulturní centrum Prahy 5 s kavárnou a výstavními prostory.

V současné době probíhá celková rekonstrukce, která letohrádku navrátí zašlý lesk a pomůže oživit zbývající část zahrady představující poslední ostrůvek někdejší idylické krajiny za pražskými hradbami.

Pivo pro Josefa I.
Nejznámější a dodnes fungující smíchovský podnik představuje bývalý Akcionářský pivovar, založený roku 1869 jako jeden z největších a nejmodernějších pivovarů v českých zemích a proslavený pivem značky Staropramen. Pozoruhodný je zápis, který ve
zdejší kronice zanechal císař František Josef I. při své návštěvě v roce 1880. Je stručný, výstižný a zní takto:
„Výborné pivo, vskutku výborné!“

Zlatý Anděl

Jestliže náměstí 14. října bylo centrem Smíchova na začátku 20. století, dnes jím je bezesporu rušná křižovatka, které Pražané neřeknou jinak než Anděl. Svůj název získala podle nárožního domu s populárním hostincem U Zlatého anděla, jehož vyobrazení se nacházelo ve štítu na jeho fasádě. Rozložitý jednopatrový dům zde stával do roku 1980, kdy spolu s okolní historickou zástavbou ustoupil výstavbě stanice metra.

V blízkosti křižovatky propojující Smíchov s Košířemi a Motolem založil v roce 1852 František Ringhoffer továrnu na výrobu železničních vagonů, která dosáhla světové proslulosti a zabrala postupně několik domovních bloků.

Po celá desetiletí tak přes Anděl proudily zástupy dělníků a brány závodu, známého později jako ČKD Tatra Smíchov, opouštěly stovky vagonů a tramvajových vozů ročně.

Zásadní proměna křižovatky a jejího okolí odstartovala v roce 1999, kdy byla na místě povrchového vestibulu metra zahájena stavba administrativního komplexu Zlatý Anděl od světově proslulého architekta francouzského původu Jeana Nouvela.

Rozmanitému souboru budov dominuje mohutný skleněný objekt nepravidelného oblého tvaru s vystupujícím nárožím, na kterém je znázorněna velká postava anděla, inspirovaná filmem Wima Wenderse „Nebe nad Berlínem“. Zobrazení je provedeno přímo na skleněném plášti budovy unikátní technikou z téměř 150 milionů drobných bodů z průsvitné fólie a je doplněno úryvky textů z děl autorů, kteří tvořili v Praze, jako například Franze Kafky a Gustava Meyerinka.

Součástí projektu dokončeného v roce 2000 bylo rovněž zřízení pěší zóny a menšího náměstí se stromy přímo u vstupu do metra, které se rychle stalo živým prostranstvím pro pořádání veřejných akcí a sezónních trhů.

Velký impuls pro další rozvoj Anděla a širšího okolí znamenalo ukončení výroby v Ringhofferově továrně a její následná likvidace v roce 1998, která pro svou přílišnou radikálnost vyvolala řadu negativních reakcí mezi památkáři a zastánci industriálního dědictví.

Z cenného areálu zůstala stát pouze secesní vila baronky Ringhofferové, empírová administrativní budova továrny a fasáda jedné z výrobních hal, orientovaná do Plzeňské třídy . Na uvolněných pozemcích vzniklo několik administrativních budov, dva hotely , dvě multikina a obchodní centrum Nový Smíchov, slavnostně otevřené v roce 2001.

Místo do továrny tak dnes zástupy lidí proudí do obchodů a na každodenní shon nejrušnější pražské křižovatky dohlíží vzorně rekonstruovaná smíchovská synagoga, sloužící jako archiv a studovna Židovského muzea v Praze.

Smíchov City
Po získání všech patřičných povolení by měla být do roku 2018 zahájena výstavba první fáze ambiciózního projektu „Smíchov City “ společnosti Sekyra Group, v oblasti Na Knížecí. Ten předpokládá do deseti let vznik nové městské čtvrti s obytnými domy a kancelářemi na ploše 20 ha nevyužívaných drážních pozemků mezi ulicemi Radlická, Nádražní a Na Knížecí.
Páteří navrhované blokové struktury by se měla stát prodloužená Stroupežnického ulice, přeměněná v pěší promenádu s malými obchody a službami v parteru. Součástí urbanistického návrhu, který zpracoval ateliér A69, jsou rovněž četné zelené plochy a park. Uvažuje se rovněž o vzniku nového náměstí s veřejnou vybaveností v místech dnešního autobusového nádraží Na Knížecí, které by mělo být přesunuto jižněji.
V zájmu rozmanitosti by zástavba jednotlivých bloků měla být řešena v rámci samostatných architektonických soutěží. Jak přesně bude nová městská čtvrť nakonec vypadat, není tedy jisté, stejně jako do kdy se podaří celý projekt realizovat. Jisté však je, že dnes nevábně působící oblast Smíchovského nádraží se dočká radikální pozitivní proměny.

Smíchovské nádraží

Významným impulsem pro rozvoj Smíchova byla stavba Smíchovského nádraží v letech 1860-62 jako konečné stanice České Západní dráhy, vedoucí z Bavorska přes Plzeň do Prahy. Nádražní areál o rozloze téměř 26 ha byl vymezen jižně od tehdejší souvislé zástavby na „zelené louce“ při hlavní silnici mezi Smíchovem a Zlíchovem.

Osobní nádraží tvořené příjezdovou budovou s hodinovou věží a odjezdovou budovou s kancelářemi drah představovalo nepatrný zlomek celého areálu. Převážnou část zabíralo nákladové nádraží s odstavnými kolejemi, venkovními skladovacími plochami a skladištními budovami určenými k pronájmu.

V roce 1872 byla uvedena do provozu Pražská spojovací dráha Františka Josefa, která umožnila napojení Smíchovského nádraží přes železniční most, Nuselské údolí a vinohradský tunel na dnešní Hlavní nádraží. Zároveň na Smíchovské nádraží zaústila Pražsko-duchcovská a Buštěhradská dráha, po kterých bylo dopravováno uhlí ze severočeského revíru do zdejších uhelných skladů, největších svého druhu v Praze.

Smíchov se stal důležitým dopravním uzlem, zdrojem nemalých finančních příjmů a motorem zdejšího průmyslu. Zajišťoval napojení na evropskou železniční síť, a tím i rychlou přepravu potřebných surovin a hotových produktů. Nejvíce z přítomnosti nádraží těžily Ringhofferovy závody, napojené na Smíchovské nádraží samostatnou vlečkou.

Ve druhé polovině 20. století se nákladní doprava postupně přenesla do vzduchu a na silnice. Opadl význam uhelných skladů i velkých skladovacích ploch. Rozlehlé drážní pozemky jsou dnes z velké části nevyužité a postupně zarůstají náletovou zelení.

Smíchovské nádraží však zůstalo uzlem osobní a městské hromadné dopravy , místem, kde se potkávají tramvajové a autobusové linky s železniční dopravou
a dvěma stanicemi metra. Díky své poloze a výborné dopravní dostupnosti představují volné pozemky velký potenciál pro další rozvoj Smíchova.

 

DISKUZE