Kultura z levého vltavského břehu


Poslední slunnou sobotu babího léta by asi byla škoda strávit doma na kanapi, říkám si v duchu, hledíc z oken do ulic nového Smíchova. Nevzpomínám si přesně, jaké pohnutky mě přivedly k rozhodnutí přestěhovat se na druhou stranu řeky, o které jsem vždy tvrdila, že kromě notoricky známých památek s davy turistů nenabízí nic tak atraktivního, aby se sem člověk vláčel z druhého konce Prahy. Je čas si přiznat, že to byla pouze moje lenost, která mi nedovolila překročit most na levý břeh Vltavy.

Autor: Zuzana Arnadová
Foto: Ondřej Petrlík

číst článek

Kultura z levého vltavského břehu

Exotika na Vltavě

Cestou k řece jsem si ještě stále pohrávala s myšlenkou, že bych se po železničním mostě snadno dostala zpět na Rašínovo nábřeží, ale jen co jsem dorazila na místo určené, zbabělá myšlenka na úprk se rozpustila ve vůni exotického koření.

Smíchovská náplavka hostí Asia food festival a nabízí pouliční dobroty z Orientu. Stánky jsou obklopeny houfy nadšených gurmánů, přes které není vidět na dřevěné palety s nabízenými pochutinami ani na informativní cedule. Naslepo se po čuchu zařadím do fronty nedočkavých strávníků u druhého kiosku a závistivě si prohlížím obsah plastových misek šťastlivců, na které již přišla řada. Konečně bylo vyslyšeno i hladové volání mého žaludku.

Otevírá se mi pohled na miniaturní sušené krevety, grilované mořské ryby, zeleninový sálat s bambusovými výhonky zdobený arašídy a zelené kari, se kterým nakonec spokojeně odcházím k zahradnímu stolku. Přestože tomuto lahodnému thajskému pokrmu vévodí intenzivní vůně sladkého kokosového mléka, hned po první lžičce je mi jasné, že hlavní ingrediencí jsou chilli papričky a chilli papričky.

Se slzami v očích a ohnivým žárem na jazyku hledám záchranu u jiného prodejce. Drobný muž se širokým úsměvem mě láká ke kotlíku a představuje mi vyhlášené speciality provincie Chu-nan. Bohužel musím ochutnávku sečuánské pánve zdvořile odmítnout, protože mě už jen při pohledu na kořeněnou zeleninovou směs zavalí horkost po celém těle.

Tak si alespoň jako pozorovatel rozšiřuji obzory o gastronomii asijských zemí. Kromě u nás již dobře známých nudlí a ochucené rýže na sto způsobů jsou tu k vidění tradiční pokrmy zemí, jako jsou Gruzie, Mongolsko, Jemen, Omán nebo třeba Libanon.

Kolem páté hodiny se Hořejší nábřeží začíná postupně vylidňovat. Zatímco japonští prodejci úzkostlivě sledovali hodinky a přepočítávali suši, ženy v sárí podávaly posledním zvědavcům populární indické placky obalené v cizrnové mouce.

Hned, co jsem jednu obdržela, zabořila jsem se pátravým pohledem do žluté kari omáčky s kousky masa. Naštěstí moje nenasytné choutky včas zastavil náhodně vyslechnutý hovor o vypečeném kuřeti Vindaloo, z čehož jsem usoudila, že mi ke štěstí bude stačit suchá placka, a objednala jsem si čaj s mlékem zvaný Masala. Tradiční indický nápoj s výraznou zázvorovou příchutí uspokojil mé chuťové pohárky natolik, že jsem se po třech hodinách konečně přiměla k odchodu.

Musím uznat, že snaha pražských radních vrátit „život“ na levý břeh Vltavy se skutečně daří. Smíchovská náplavka už rozhodně nepůsobí dojmem zpustlého chátrajícího místa. Kromě toho, že ji letos zalila vlna food festivalů, si tu celé léto mohli příchozí užívat filmy promítané v letním výletním kině. Lístky je možné sehnat za 70 korun a zejména lenoši ocení, že v ceně je i přívoz z Výtoně.

Smíchovskou náplavku zalila vlna food festivalů

Návštěvníci Hořejšího nábřeží měli možnost během léta ochutnat pokrmy téměř z celého světa. Náplavka ožila „streetfoodovým“ festivalem, na kterém se
vystřídaly chutě a vůně gastronomických specialit různých zemí. Jednou si příchozí mohli pochutnávat na americkém BBQ a jindy je stánkaři hostili smaženým hmyzem a exotickým ovocem.

Živé umění v továrně

Další nová letní scéna byla otevřena na přání obyvatel Praha 5 u zastávky Lihovar. Slunce sice už pomalu mizí za mraky, ale vítr se mi ještě nezdá tak studený, abych za filmovými zážitky spěchala do multiplexu.

Autobusem jsem byla na Lihovaru za pár minut, nicméně nevidím nic, co by připomínalo filmové plátno. Přímo u železniční trati nacházím pouze bývalou sklárnu – další opuštěná průmyslová budova, jimiž je Smíchov obklopen, napadá mě. Navíc se už začíná hlásit chladný podzim a ticho v přicházející tmě tvoří pochmurnou atmosféru zapomenutého místa. Odráží se zde pouze zvuk automobilů z nedaleké silnice a občas projede vlak.

Byla už jsem téměř na odchodu, když jsem si všimla, že pestrobarevnou fasádu bývalé továrny zdobí ještě dvě velká auta zavěšená na mohutných hřebenech a mezi nimi svítí nápis MeetFactory (nikoliv Meat Factory).

MeetFactory

Než jsem stačila propadnout údivu a přistoupit blíž, abych se přesvědčila, že čtu nápis správně, začaly se před továrnou scházet skupinky mladých lidí. Oděni v barevném ležérním stylu debatují o hudbě a divadlu tak erudovaným jazykem, že není pochyb o jejich uměleckém zaměření.

Vypadá to tady jako v music clubu v podsvětí, ale Meet- Factory nabízí mnohem víc. Program tvoří čtyři dramaturgické linie a kromě hudební, jež prezentuje zejména mezinárodní nezávislou hudební scénu, jsou tu tři galerie, letní kino a divadelní sál. Prostor pro konfrontace místní a mezinárodní umělecké scény, experimentální mezioborové projekty, vizuální umělce, hudebníky, herce i neherce, režiséry a spisovatele.

„Kromě toho se právě tady nachází mezinárodní rezidenční program, který je největším českým ateliérovým programem pro zahraniční umělce,“ uvedl mě do obrazu, tedy do mezinárodního centra současného umění, dramaturg Matěj Samec. Letní kino zde už letos nestihnu, ale ochutnávku z divadelního jeviště ano: Malina – inscenace podle stejnojmenného románu Ingeborg Bachmannové

Divadelní sál v prostorách bývalé továrny je v podstatě k nerozeznání od běžných divadelních sálů. Navíc je variabilní, čímž umožňuje scénu přizpůsobit dle potřeb každé inscenace. Jako divák jsem zasedla do první řady malého, cca pro 20-30 lidí „velkého“ hlediště. Necelý metr přede mnou stojí herci, tedy pokud si zrovna nepřisednou vedle mě – hlediště se chvílemi stává jevištěm a naopak.

Okamžitě jsem byla vtažena do příběhu milostného trojúhelníku, ale jak záhy zjišťuju, ony tři postavy jsou možná jedna bytost. Jeden člověk, který zápasí se svým křehkým ženským Já, mužským chladně racionálním antipodem a sny uloženými v podvědomí, jež mění svůj obraz podle toho, zda vládnou emoce či racionalita.

Přesně takové je divadlo v MeetFactory. Vtáhne vás do světa prken skrze vaše vlastní prožitky a osobní zkušenosti. Nebude vám předkládat jednoznačnou interpretaci díla, tu nechá na vás, nechá vás přemýšlet a objevovat nové rozměry výkladu.

Není divadlo jako divadlo

Švandovo divadlo
Švandovo divadlo není třeba příliš představovat.
Věřím, že nejen obyvatelé Smíchova, ale asi i každý Pražák alespoň jednou do toho moderního evropského kulturního centra ve Štefánikově ulici zavítal. Divadlo se významně angažuje v činnosti mezinárodní spolupráce a může se pyšnit prvenstvím prvního pražského divadla s anglickými titulky.

Krytové divadlo Orfeus
Divadlo působí na pražské scéně již řadu let a stojí za ním Radim Vašinka, významná osobnost undergroundového proudu. Coby principál, režisér, dramaturg,
autor i herec přivádí na jeviště texty a scénáře, které se na jiné divadelní scéně v ČR ještě neobjevily.
Nejčastěji se jedná o autorské inscenace založené na výrazné literární osobnosti, například amerických beatnických básníků a méně známých autorů, se specifickým inteligentním humorem, jejichž hry jsou plné skečů a slovních hříček. Smíchově v bývalém krytu civilní obrany.

Noční život na Andělu

Přiznám se, že i mě samotnou velká obchodní střediska a gigantické administrativní budovy trochu děsí, ale rozhodla jsem se dát této čtvrti druhou šanci a v pokročilých večerních hodinách jsem se vydala Štefánikovou ulicí směrem k zatím nedefinovanému cíli.

Překvapilo mě, jakým rušným nočním životem se na Andělu žije. Asi každý by si tu dokázal najít podnik svého srdce. Ať už jdete podél tramvajové tratě, nebo uhnete do kterékoliv z přilehlých uliček, narazíte na bar, kavárnu nebo restauraci se svébytným originálním stylem.

Moje kroky vedly do netradiční rohové kavárny Jarda Mayer v ulici Staropramenná. Kávu sice v nápojovém lístku najdete, ale to rozhodně není hlavní důvod, proč jsou tu až do půlnoci obsypané stoly návštěvníky všech věkových kategorií.

Malá kavárna, která ve skutečnosti není ani tolik kavárnou jako spíš hospůdkou a galerií, nabízí familiární atmosféru a odpočinek v umělecky řešeném, a přesto jednoduchém interiéru. Střídají se zde autorské výstavy začínajících umělců a tematické projekty na podporu různých dobrovolnických činností.

Podnik je samozřejmě koncipovaný zejména jako restaurační zařízení a nenabízí výstavní prostory v pravém slova smyslu, ale pokud chcete posedět s přáteli, a přitom potěšit oko pohledem na moderní uměleckou tvorbu, určitě byste se tady měli zastavit.

Latinská La Macumba

Vrátila jsem se zpět na hlavní třídu, abych se také podívala do jednoho z těch moderně designovaných klubů s tanečním parketem, na který často slečny hledí z barové stoličky s koktejlem v ruce několik hodin, než se objeví první odvážlivec s výzvou k tanci.

Nejsem zrovna fanynka elektronické taneční hudby, takže jsem opravdu zajásala, když k mému uchu dolehly latinskoamerické rytmy z baru La Macumba. Nezklamal, energie a radost z pohybu sálala napříč multikulturním složením hostů, kteří tu v páru nebo ve skupinkách tančili různé varianty salsy a rozdávaly úsměvy na všechny strany. Na parketě se střídali profesionální tanečníci s kubánskými kořeny, amatéři a dokonce i takoví prkenní antitalenti, jako jsem já.

Stud se v La Macumbě nenosí, navíc většina přešlapů zmizí v dýmu ze starého kabrioletu, jehož přední část tvoří originální DJ pult s kouřovými efekty. A je to jediný kouř, kterého se v klubu dočkáte – s cigaretou budete vykázáni na chodbu. Stěny zdobené motivy přímořské krajiny, exotické koktejly a především uvolněná atmosféra mi evokovala pocit nikdy nekončících prázdnin.

O to horší bylo setkání s realitou v brzkých ranních hodinách, když jsem se z posledních sil rozloučila s tanečním parketem.

 

DISKUZE